Schladminger Tauer 28.10. - 31.10.2004:

Úvod:

Často jsme teď jezdili do Tater a už dávno jsem chtěl vyzkoušet něco nového, tak jsme se rozhodli, že vyzkoušíme Alpy. Daly jsme se dohromady tři. Já, Michal a Gabča. Sháněli jsme průvodce a pořád jsme nemohli vymyslet nějaký výstup, který by nám zabral tři až čtyři dny. Nakonec vymyslela trasu Gabča a dohodli jsme se, že nepodnikneme výstup na nějaký vrchol, ale že si dáme takový jednodušší přechod Schladmingských Tauer.
S Michalem jsme se nemohli domluvit, jakým pojedem autem. Nakonec jsme si losli. Vyhrál to Michal a tak jsme jeli Seatem. Hodinu odjezdu jsme zvolili na hodinu duchů – půlnoc.

1. den: Čtvrtek 28. 10. 2004

Na cestu jsme se vydali asi půl hodiny po půlnoci. Tuto noc jsme vůbec nespali. Měli jsme hodně úkolů, co jsme museli splnit a ještě jsme se stavili v hospodě, dát si něco na jídlo a rozloučit se s kamarády. Byli jsme celkem unaveni, protože jsme celý den lítali a rychle zařizovali plno věcí, abychom se mohli vydat na cestu.
Vyjížděli jsme od našeho baráku. Řídil Michal. Vydali jsme se směr na Brno. V Brně jsme odbočili na přechod přes hranice v Mikulově. Před hranicemi jsme doplnili nádrž. Také jsme si tam koupili nějaké bagety na jídlo. Celníci nám nedělali žádné problémy a my se octli v Rakousku. Jeli jsme na Vídeň. Tu jsme projeli celkem bez problémů a vydali se dále směrem na Linz. Kousek před Linzem jsme se vydali směrem na jih do horského městečka Obertauern. Celou dobu řídil Michal, a protože jsme se po cestě celkem bavili, tak nám celkem utíkala a mi se asi v sedm ráno objevili v Obertauernu.
Trvalo nám asi hodinu, než jsme vybrali místo, kde necháme auto. Měli jsme strach, ať nedostaneme pokutu. Také jsme ale nechtěli nechat auto úplně bokem, aby nám ho nevykradli. Kolem osmé jsme stáli na tom pravém místě. Jenom jsme dojeli, tak Michal i s Gabčou usnuli. Mě se spát nechtělo. Naštěstí jsme si sebou vezli karton plechovek Plzní a tak jsem si jednu otevřel. Sedl jsem si do auta, rozdělal mapu s průvodcem a začal studovat cestu. Důležité body jsem zadával do GPSky. Asi po hodině jsem to měl hotové, tak jsem vzbudil Michala s Gabčou, že je nejvyšší čas se vydat na cestu. Přezuli jsme se, upravili výstroj a vydali jsme se na cestu.
Když jsme po příjezdu hledali místo na parkovaní, vytipovali jsme si cestu, o které jsme si mysleli, že se po ni máme vydat. Asi po půl kilometru jsme zjistili, že tudy cesta nevede. Zkusili jsme jít podle GPSky k prvnímu bodu, který jsem tam zadal. Napřed jsme šli celkem po rovině. Šli jsme směrem na sever po alpských pláních. Prošli jsme kolem malého plesa, až jsme se dostali pod sjezdovky. Tam začalo stoupání. Šli jsme podle šipky na GPS. Asi za hodinu a půl jsme se dostali na rovinu a tam byl rozcestník, ke kterému jsme se potřebovali dostat. GPSka nezklamala. Byli jsme u rozcestníku ve výšce 2022 m.n.m. Od auta jsme už nastoupali asi 300 výškových metrů na dvou kilometrech. Od rozcestníku jsme už šli po trase číslo 702. Měli jsme celkem dost těžké batohy. Já měl 29 kilo, Michal asi o kilo méně a Gabča měla batoh těžký 16 kilogramů. Ale i tak jsme měli solidní tempo a postupovali jsme celkem rychle. Já s Gábinou jsme si vytáhli hůlky, díky kterým se nám šlo ještě o poznání lépe. Michal to zkusil také, ale nešlo mu to, tak je zas připnul na batoh a šel bez nich. Ještě jsme kousek stoupali a potom jsme šli většinou po rovině, nebo z kopce k plesu u chaty Oberhute ve výšce 1869 m.n.m. Tam jsme dorazili asi kolem jedné hodiny odpolední. Začínalo celkem foukat, proto jsme si našli malé závětří, kde jsme si dali čaj, a Gabča vytáhla řízky, co ji nachystala maminka. Pořád nám vnucovala, že si máme vzít také. Nakonec jsme se nechali přemluvit, abychom ji trochu ulehčili batoh a vzali si také řízek s chlebem. Zapili jsme to vlažným čajem, udělali nějaké fotky a vyrazili dále na cestu.
V další části cesty jsme měli překonat na necelých třech kilometrech překonat převýšení asi 450 výškových metrů do sedla Akar. Byl to prudký kopec a nám dělal výstup s těžkými batohy celkem problémy. Postupovali jsme pomalu. Pokaždé, když už to vypadalo, že se blížíme do sedla, se objevil za obzorem ještě vyšší bod, který jsme museli překonat. Několikrát jsme zastavovali a doplňovali tekutiny, které jsme při stoupání vypotili. Výstup nám trval asi dvě a půl hodiny. Když jsme došli do sedla Akar, sundali jsme si batohy a byli rádi, že jsme nahoře. Při šálku čaje jsme se rozhodli, že tu necháme batohy a vydáme se na blízký vrchol Steirische Kalk. Cesta do výšky 2466 m.n.m. nám zabrala asi jen dvacet minut. Terén nebyl moc strmý a bez batohu se šlo lehce. Nahoře strašně foukalo, ale bylo tam nádherně. Byl tam vrcholový kříž, na kterém byla schránka s vrcholovou knihou. Zapsali jsme se do knihy, udělali pár fotek a kochali se nádherným rozhledem na zasněžené vrcholky v dálkách. Měli jsme výhled na velkou část Alp a bylo to moc pěkné. Když jsme se dost nabažili vrcholové horečky, rozhodli jsme se pro sestup.
K batohům jsme dorazili asi o hodinu později, než jsme je opustili. Dali jsme si trochu čaje, nasadili batohy a pokračovali k cíli dnešního dne. Byla to chata Ignaz Matis u alpského jezírka. Ze sedla jsme museli sestoupat do výšky 1944 m.n.m. To znamenalo, že jsme šli celou cestu s kopce. Už nás ale bolely nohy, takže cesta s kopce byla značně nepohodlná. Také nás už boleli záda od těžkých batohů. Poslední úseky cesty se zdály nekonečné.
Na místo, kde jsme chtěli přespat, jsme dorazili kolem páté odpolední hodiny. Dnes jsme urazili asi třináct kilometrů. Dlouho nám trvalo najít vhodné místo pro stan. Buď tam nebyla rovina, nebo tam bylo strašně mokro. Nakonec jsme našli celkem vhodné místo a ještě za světla, postavili stan, který jsme den před tím koupili. Naštěstí jsme to už měli vyzkoušené a povedlo se nám to celkem dobře. Dost foukalo, proto jsme stan pořádně napnuli. Stihli jsme to ještě do tmy. Když jsme se připravili na noc, začali jsme vařit. Vařili jsme s Michalem venku. Ve stanu na to bylo málo místa. Byl to stan pro dva a my v něm byli tři. Gabča, se rozhodla, že vařit nebude a dala si něco studeného. My jsme si s Michalem uvařili Instantní nudle s polévkou a do termosky čaj na noc a ráno. Po tom co jsme dovařili, jsme se konečně nasoukali do stanu. Měli jsme dva batohy ve stanu a jeden v předsíni. Bylo tam strašně málo místa. Byli jsme na sebe nalepeni jak sardinky a nemohli jsme si ani natáhnout nohy.
Když jsme se tam konečně nějak naskládali, začali jsme si povídat, co jsme prožili a co nás ještě čeká. Foukal silný vítr. Ležel jsem zrovna na straně, na které se nejvíce opíral do plachty stanu a mě každý poryv posunul o kus ke Gabče. Jediný kdo v noci pořádně usnul, byl Michal. Já s Gabčou jsme byli každou chvíli vzhůru. Ráno vítr trochu polevil a kolem deváté hodiny ranní jsme teprve usnuli zaslouženým spánkem.

2. den: Pátek 29. 10. 2004

Ze spacáků jsme se vysoukali asi kolem půl dvanácté. Vítr už zase nabral na síle. Vzal jsem si věci na vaření a šel k chatě najít závětří, kde by se dalo uvařit. Začal jsem si vařit ovesné vločky. Za chvíli přišel i Michal s Gabčou a začali si také vařit něco na jídlo a čaj na cestu. Hned u chaty tekla voda. Mohli jsme si umýt ešusy a také provést ranní hygienu. Potom jsme sbalili věci a vydali se na cestu. Bylo asi kolem druhé hodiny odpoledne.
Když jsme se vydali na cestu, začalo pršet. Za chvíli jsme museli zastavit, abychom si oblékli bundy, které nás chránili před deštěm. Po tom co jsme se připravili na déšť, jsme pokračovali dále v cestě. Šli jme asi půl kilometru k rozcestníku do kopce. Od rozcestníku jsme se vydali po trase číslo 771. Od rozcestí to vedlo z kopce. Už jsme si zvykli na batohy, tak se nám šlo o poznání lépe. Napřed jsme šli po pěšince s kameny. Asi po hodině cesty jsme si dali pauzu. Posilnili jsme se čajem a nějakou tyčinkou. Přestalo pršet a jen sem tam spadlo pár kapek. Za chvíli nám věci uschly a nám se zvedla nálada. Šli jsme dále a pěšinka se změnila ve slušnou cestu, po které se šlo daleko pohodlněji. Po chvíli chůze jsme došli k několika srubům, kde jsme si opět udělali přestávku. Posadili jsme se na batohy, něco pojedli a taky doplnily tekutiny. Zorientoval jsem si mapu a podle GPSky zjistil, kde asi jsme a co nám dnes ještě zbývá. Po čtvrt hodince jsme nasadili batohy na záda a vydali se dále na cestu. Šlo se po pěkné cestě pořád z kopce, tak jsme se vyhecovali a asi dva kilometry běželi. Doběhli jsme až do chatové osady k rozcestí. Tam jsme změnili směr a vydali se po trase číslo 770. Teď jsme šli většinou po rovině. Rozhodovali jsme se, jestli se máme začít stáčet pomalu zpět, nebo jestli si máme trasu ještě o něco prodloužit. Nakonec jsme dospěli k názoru, trochu si to zkrátit, abychom už zítra byli u auta. Pokračovali jsme po trase číslo 770, která vedla k jezeru u chaty Oberhute, ze které bychom se vydali po stejné trase jako první den na cestu zpět k autu. Začalo se stmívat a my se rozhodli, jít co nejdál to půjde, ať toho zítra nemáme tak moc. Když už byla tma, dostali jsme se do osady. Osada byla na rozcestí trasy číslo 770 a 8. Jmenovala se Ulnhutte. Za touto osadou měla cesta začít zase stoupat a měli jsme strach, že tam bude problém najít místo na spaní, tak začali hledat, kam se uchýlíme na noc. Museli jsme najít místo u vody, protože jsme už žádnou neměli. Za chvíli jsme za pomocí čelovek našli vhodné místo. Bylo to ve výšce 1318 m.n.m. Dnes jsme ušli jen devět kilometrů. Začali jsme rozdělávat stan a připravovat se na noc. Podle předpovědi mělo v noci pršet, tak jsme si dali záležet na vypnutí stanu, aby nám v noci nepromokl. Když jsme byli hotový, začali jsme vařit. Bylo asi dvanáct stupňů, tak jsme si posedali venku na batohy a každý si vařil svoje jídlo, čaj na noc a začali jsme se soukat do stanu. Batohy jsme dnes nechali venku ve žďáráku, takže jsme ve stanu měli víc místa a mohli jsme si konečně natáhnout nohy.
Zalezli jsme do spacáku a zjistili, že se nikomu nechce spát. Začali jsme si povídat a udělali pár fotek ve stanu. Usnuli jsme až pozdě v noci. V noci bylo teplo a my se pořád odkrývali, abychom se nepotili. Noc se táhla a my jsme toho zase moc nenaspali.

3. den: Sobota 30. 10. 2004

Ráno jsme si dali budíka na sedm třicet. Nikomu se však nechtělo stávat, tak jsme spali dál. Probudil jsem se až o hodinu později. Vzbudil jsem ostatní. Moc se jim vstávat nechtělo, ale nakonec přece jen vylezli ze spacáků a mohli jsme si začít chystat jídlo. Něco jsme si uvařili, zabalili věci a mohli se vydat na cestu.
Hned jak jsme vyrazili, cesta začala stoupat. Šlo se po velké cestě. Asi po hodině stoupání jsme dorazili do malé osady, kde bylo jen pár srubů. Tam jsme si udělali malou přestávku. Něco málo jsme pojedli a dali si trochu čaje, co jsme si ráno uvařili. Také jsme se vyfotili. Potom jsme si zas nasadili naše batohy a vydali se dál na cestu. Ještě chvíli jsme šli po široké cestě. Byla sice do kopce, ale šlo se po ní dobře. Hned za osadou však trať uhnula z cesty a vydala se do prava jen po stezce a byla také více do kopce. To už bylo méně pohodlné, ale už jsme byli na chůzi s batohem celkem zvyklí a tak nám to nedělalo velké problémy. Po chvíli prudkého stoupání jsme si na chvíli odpočinuli a doplnili energii čajem a nějakou sladkostí. Dnes bylo nádherné počasí. Svítilo slunce a bylo tak patnáct stupňů. Jelikož jsme počítali spíš se sněhem a zimou, tak jsme na to nebyli připraveni a bylo nám celkem horko. Vysvlékli jsme si, co se dalo a pokračovali jsme dál v cestě. Pořád jsme jen stoupali. Cesta byla nekonečná a docela únavná.
Když jsme konečně zahlídli vrchol, na kterém jsme před dvěma dny stanuli, věděli jsme, že za chvíli budeme u chaty Oberhutte. Od té už jsme znali cestu zpět a věděli, co nás čeká. Když jsme konečně dorazili k rozcestníku, na chvíli jsme si oddechli. Pokochali jsme se krásným výhledem na „naši“ horu. Vypadala nádherně a byl jsem rád, že se nám na ni podařilo vylézt. Asi za čtvrt hodiny jsme opět nasadili batohy a pokračovali jsme v cestě k autu. Už jsme věděli, že se tam dostaneme ještě dnes. Od chaty už byla cesta celkem po rovině a tak jsme postupovali rychle a bez velké námahy. Po pár desítkách metrů nás začala dohánět nějaká rodina se psem. Byl to Sibirian Husky. Pes nás doběhl a začal si s námi hrát. Rozhodli jsme se, že počkáme, ať trochu odejdou, abychom mohli jít v klidu sami. Zastavili jsme a sundali jsme si batohy. Neměli jsme co dělat, tak jsme se začali protahovat. Dělali jsme blbosti a fotili. Já jsem si ubalil poslední cigaretu, co jsem měl sebou a vykouřil jsem si ji.
Když jsme uznali, že rodinka už je dost daleko, vyrazili jsme dále na cestu. Cesta ubíhala a my se za chvíli objevili u rozcestníku, kousek nad městečkem, ve kterém jsme měli auto. Začali jsme uvažovat, jestli nám ho neodtáhli a jak bychom se pak dostali domů. Když už jsme byli na sjezdovkách nad městečkem, udělali jsme si poslední přestávku a rozmýšleli se, kudy to vezmeme dolů k autu. Udělali jsme ještě pár fotek a vyrazili po sjezdovce přímo k autu. Sešli jsme sjezdovku a napojili se na asfaltovou cestu, která vedla do městečka. Dojít k autu byl ten nejhorší úsek. Šli jsme po asfaltu a to nás vůbec nebavilo. Když jsme konečně uviděli auto, byli jsme rádi. Dnes jsme ušli čtrnáct kilometrů a za tři dny jsme dali celkem třicetšest kilometrů.
Sundali jsme si batohy a já s Michalem jsme si otevřeli dobré české pivo. Přezuli jsme se do tenisek, ať si nohy trochu odlehčí, naskládali batohy do auta a vydali se hledat místo, kde strávíme dnešní noc. Řídila Gabča. Nejdříve jsme se vydali směrem dál do Alp, ale po chvíli jsme zjistili, že tudy cesta nevede a že tam není vhodné místo na spaní. Otočili jsme auto a vydali se na cestu směrem domů, že jak něco najdeme, tak tam zastavíme a přespíme. Jeli jsme po hlavní cestě a tam toho moc nebylo. Rozhodli jsme se na první odbočce sjet z hlavní silnice a něco konečně najít. Začalo se stmívat. Konečně jsme našli jeden seník, kde jsme se rozhodli strávit tuto noc. Zaparkovali jsme u cesty a Michal s Gabčou si začali dělat něco na jídlo. Já jsem neměl hlad, tak jsem jen upíjel pivo a napsal jsem pár zpráv. Také jsem se kochal posledním pohledem na okolní kopce, které se utápěli ve tmě.
Když se konečně najedli, vzali jsme si spacáky a pivo a přemístili jsme se do seníku. Každý se uvelebil ve slámě a dlouho jsme ještě popíjeli a bavili se. Byli jsme už celkem unaveni a usnuli jsme všichni najednou. Bylo teplo, tak jsem spal jen oblečený na rozevřeném spacáku. Byla to moje nejpohodlnější noc za celou dobu. Ani jednou jsem se za noc neprobudil a spal jsem až do svítání.

4. den: Neděle 31. 10. 2004

Ráno jsem se vzbudil asi o půl osmé ráno. Nechtělo se mně už spát, tak jsem vzbudil ostatní, jestli se nevydáme na cestu domů. Oni mě však vynadali, co je budím a spali dál. Mě už to nebavilo, tak jsem vylezl a vydal se do blízké vesnice. Tam bylo mrtvo, tak jsem se jen tak procházel, abych zabil čas. Hladil jsem si koně a sledoval krávy, jak se pasou. Něco před devátou hodinou začalo trochu pršet. Rozhodl jsem se, že se vydám na cestu zpět k autu, ať nezmoknu. Za chvíli už pěkně lilo. Když jsem se blížil k autu, byli už vzhůru i ostatní a začali nakládat věci. Kousek pro mě dojeli a vydali jsme se na dlouhou cestu do Olomouce.
Cesta utíkala pomalu. Začal nám docházet benzín, tak jsme museli vzít ještě v Rakousku za eura. Vzali jsme za třicet euro a doufali, že nám to vystačí alespoň za hranice. Ve Vídni jsme netrefili správnou cestu a chvíli jsme tam bloudili. Když jsme se konečně vymotali z Vídně, uháněli jsme co nerychleji na hraniční přechod do Makova a těšili se, že si dáme v Čechách něco dobrého v hospodě na jídlo. Celní kontrola proběhla bez problémů a my byli konečně doma. Ještě v Makově jsme zastavili u jednoho motorestu, že se najíme. Když jsme však usedli ke stolu, zdálo se nám to tam divné a rozhodli jsme se, že zkusíme něco jiného. Odešli jsme z motorestu a pokračovali v cestě směrem na Brno. Za chvíli jsme našli lepší restauraci a tam jsme si konečně dali něco na jídlo. Posilnění českým jídlem jsme uháněli dále do Olomouce. Celý den pršelo a bylo škaredé počasí. Asi kolem čtvrté hodiny jsme konečně parkovali u našeho baráku.
Byl to nádherný výlet ze super lidmi. Myslím že jsme byli bezvadně sladěná parta a že jsme si rozuměli. Už se těším, až zas někam vyrazíme.