Vysoké Tatry - Satan,Lomnický Štít 7. - 9.8.2004:

Úvod:

Při poslední návštěvě Vysokých Tater jsme měli v plánu vylézt na vrchol zvaný Satan. Bohužel se nám to kvůli špatné orientaci nepodařilo, tak jsme se rozhodli, že se sem brzy vrátíme, abychom dokončili, co jsme započali. Takže při první možné příležitosti jsme vyrazili směr Vysoké Tatry.
Tentokrát jsme jeli ve třech. Já, Dan a Petra. Domluvili jsme se, že pojedeme na tři dny. Sobota, neděle a pondělí. Petra zařídila půjčení auta s menší spotřebou, nakoupili jsme potřebné věci a v sobotu v osm hodin jsme si dali sraz u Dana před barákem.

1. den: Sobota 7. 8. 2004

Ráno jsem naložil věci do auta a stavil jsem se ke Gábině, protože mě měla přehrát jedno CD na kazetu. Vyzvedl jsem kazetu a vyrazil k Danovi. Přijel jsem přesně v osm hodin, jak jsme se domluvili. Dan s Petrou přišli chvilinku po tom, co jsem dojel. Hned jsme zjistili, že Peugeot 206 je dost malé auto. Když jme, dali do kufru dva batohy, tak byl plný. Naštěstí jsme jeli jen tři, tak jsme zbytek věcí naskládali dozadu na sedačky. Ještě jsme se stavili v Delvitě, dokoupit nějaké jídlo a už jsme mohli uhánět směr Vysoké Tatry.
Dan byl po noční, tak se schoulil na zadní sedačky a snažil se usnout. Já jsem řídil a Petra navigovala. Za znění Landy jsme si to uháněli směr hranice. To uhánění jsem trochu přehnal, protože Peugeot 206, jak se ukázalo, není jen malý, ale také je strašně líný. A cesty byly taky pěkně ucpané. Před hranicemi se slovenskou republikou jsme se ještě stavili na jídle. Pak už jsme jeli bez zastávky až do Štrbského Plesa. Tam jsme zaplatili 150 slovenských korun za parkoviště s tím, že když se zdržíme déle než 24 hodin tak to pak doplatíme. Přebalili jsme batohy, stavili jsme se ještě na jedno pivo a asi kolem poledne jsme vyrazily na cestu.
Ze Štrbského plesa jsme vyrazili po žluté turistické značce směrem k Vodopádu Skok. Asi první dva kilometry vedla cesta lesem. Tam jsme ještě zastavili a napili jsme se. Bylo teplo a bylo tam velké stoupání, tak jsme rychle ztráceli tekutiny a museli jsme je často doplňovat. Celou cestu jsme si vykládali a tak nám úmorné stoupání celkem ubíhalo. Asi po dvou kilometrech začal les přecházet v kosodřevinu. Tam už byl zajímavější terén a hlavně tam už byl výhled na nádherné kopce. Asi po hodině úmorného stoupání s těžkými batohy jsme došli k Vodopádu Skok. Tam jsme si dali zase pauzu. Napili jsme se a taky jsme si zapálili. Také jsem tam udělal několik krásných fotek. Od vodopádu jsme se vydali dále Mlinickou dolinou po žluté turistické značce na SZ. Kosodřevina už skončila a už tu byli jen samé kameny. Kousek cesty tu byl hodně strmý, ale byl odjištěn řetězy, tak jsme ho bez problému překonali. Když jsme míjeli Pleso nad Skokom, tak začalo trochu pršet. Přioblékli jsme se a pokračovali dále v cestě. Pršet za chvilku přestalo a já se proklínal, že jsem si vzal dlouhé kalhoty a ještě návleky. Začalo být pěkné vedro. Ale do cíle dnešní cesty nám zbývalo tak třicet minut, tak jsem se rozhodl, že už to nějak vydržím. Když jsme dorazili na místo, kde jsme chtěli bivakovat, bylo ještě brzo a mi jsme byli moc na očích. S Danem jsme vyrazili bez batohu najít nějaké krytější místo a Peťa čekala u batohů. Asi o dvěstě metrů dál jsme našli krásné, kryté místo pro náš bivak. Vrátili jsme se k Petře, vzali jsme si batohy a přesunuli jsme se na námi oběvené místo.
Když jsme tam dorazili a shodili konečně těžké batohy ze zad, všimli jsme si, že se nad námi nějak zatáhlo. Zapálili jsme si a začali debatovat, jestli to jsou lehké mraky, s kterých neprší a nebo, jestli jsou to těžké, s kterých pršet bude. Bylo kolem páté hodiny odpoledne a z předchozích návštěv jsme znali, že v tuhle dobu tu většinou prší. Proto jsme si radši postavili bivaky a připravili se na noc. Vyšlo nám to akorát, protože jak jsme narvali věci do bivaku, spustil se déšť. Rychle jsme si zalezli každý do svého bivaku a čekali, co bude následovat.
Déšť naštěstí tak po necelé hodince přestal, tak jsme mohli vylézt a uvařit si čaj a něco na jídlo. Když jsme vařili, tak jsme vytáhli mapu a průvodce a snažili se přesně určit, kde leží náš zítřejší cíl cesty. Pojedli jsme instantní polévky a zajedli to kouskem paprikového salámu. Vysrkali jsme horký čaj a k němu jsme si zapálili.
Podle průvodce jsme měli jít po stezce, která nás dovede k úpatí hory. Tam jsme se měli dát doprava po římse a odpočítat pátý žlab a tím se dát nahoru. Vyrazil jsem prozkoumat cestu k nástupu a ostatní mě čekali v táboře. Stezku i římsu jsem našel, ale nemohl jsem se dopočítat toho pátého žlabu. Našel jsem však jeden, který se mě zdál tak nejlepší. Tam jsem svůj průzkum zakončil a vydal se na cestu nazpět. Když jsem dorazil, tak jsme to ještě probrali a byli jsme přesvědčeni, že jsme našli tu správnou cestu na vrchol zvaný Satan. Začalo se stmívat, tak jsme se rozhodli, že půjdeme spát, ať máme ráno hodně síly na cestu. Každý jsme zalezli do svého bivaku a ještě jsme si chvíli povídaly a vykouřili několik cigaret. Potom jsme se už každý oddávali slastnému odpočinku.

2. den: Neděle 8. 8. 2004

Noc byla celkem příjemná, i když mě k ránu byla trochu zima. Ráno jsme vstali až kolem osmé hodiny. Když jsme se vyhrabali ze svých bivaků, začali jsme vařit. Abych se zahřál, tak jsem zaběhl k nedalekému plesu, abych tam nabral vodu. Uvařili jsme ovesné vločky, do kterých jsme přidali kokos a hrozinky. Potom jsme ještě uvařili rýžovou kaši a čaj. Po jídle jsme sbalili bivaky a přebalili batohy. Měli jsme dva malé batohy, do kterých jsme dali věci, co budeme potřebovat k výstupu a velké batohy jsme schovali mezi balvany. Vzali jsme si oblečení, kdyby začalo pršet, také jsme vzali nějaké jídlo, čelovky, lékárničku, lano, sedáky, nějaké karabiny, vklíněnce a nějaké smyce.
Vyrazili jsme po sotva znatelné stezce směrem k úpatí hory. Tam jsme se vydali doprava po římse. Došli jsme až k nástupu do žlabu, který jsem našel už včera. Shodli jsme se, že vypadá nejschůdněji a vydali se jím nahoru. Byl to žlab plný sutě. Postup byl celkem náročný, protože to bylo dost prudké a hlavně tam byly samé volné kameny a my jsme museli dávat pozor, abychom nějaký neshodili na toho pod námi. Každou chvíli jsme zastavovali a museli si odpočinout. Byla to zdlouhavá cesta a vrchol se zdál být stále stejně daleko. Asi po hodině a půl náročného stoupání, jsme konečně dorazili do sedla pod vrcholem. Tam se nám otevřel nádherný výhled. Na chvíli jsme se tu zastavili a kochali se nádherným výhledem na okolní vrcholy. Potom jsme se dali doleva po hřebeni a doufali, že vrchol kousek před námi je ten, který jsme si vysnili. Když jsme dorazili na vrchol, snažili jsme se najít nějakou cedulku, abychom se přesvědčili, že jsme opravdu na tom správném vrcholu. Cedulku jsme sice nenašli, ale mezi kameny jsme našli plechovku od plynové masky. Když jsme ji vybalili s igelitu a otevřeli ji, našli jsme tam vrcholovou knihu. Když jsme ji otevřeli a na první stránce stálo „SATAN 2416 m.n.m.“ spadl nám kámen ze srdce. Byli jsme na vrcholu. Byli jsme nadšeni. Udělal jsem společnou fotku a ještě pár fotek okolních vrcholů. Směrem na východ byl nádherný rozhled. Směrem na západ byly mraky, ale i ty se sem tam roztrhali a dovolily nám nahlédnout do údolí, z kterého jsme sem vystoupali. Byly to pro nás nádherné chvíle. Zůstali jsme tam tak půl hodiny. Vůbec se nám nechtělo odcházet. Když jsme se dost nabažili rozhledu a užili si pobyt na vrcholu, rozhodli jsme se, že přelezeme ještě na vedlejší horu, která se jmenuje Pekelník. Byla vzdálená jen asi 200 metrů po hřebeni, tak jsme tam byli za chvíli. Tam jsme se už moc nezdržovali, protože jsme měli strach, že kdyby nás tu chytl déšť, tak by nám dost ztížil sestup.
Dolů jsme se vydali jinou cestou. Ze začátku vypadala cesta celkem schůdně, ale čím dál jsme se dostávali, tím byla cesta méně schůdná. Byly tam hladké kameny, které jsme museli slézat. Některé byly mokré a docela klouzaly. Místy jsme musely slézat tak trojkovými úseky. Já jsem chodil první a snažil se hledat nejschůdnější cestu. Tak jsme se nějak probíjeli, až jsme došli k asi patnácti metrové kolmé stěně, která se nedala nijak obejít. Naštěstí nám tam nechal někdo smyci ovázanou kolem balvanu. Zkontroloval jsem v jakém je stavu a jestli se balvan nemůže uvolnit. Po důkladném posouzení situace jsem usoudil, že bychom ji mohli použít ke slanění. Oblékli jsme si sedáky. Vytáhl jsem lano a provlékl ho smycí. První slaňovala Peťa. Po cestě se Petře zaháklo lano, ale bravurně to zvládla a podařilo se ji bezpečně slanit pod stěnu. Jako druhý slanil Dan a nakonec jsem šel já. Potom jsem stáhl lano a smotal ho. Dále nás čekalo slézt ještě pár metrů tak jedničkového až dvojkového lezení směrem dolů a potom jsme se ocitli na nám již dobře známé římse, po které jsme šli nahoru. Vydali jsme se k našim věcem.
Když se nám podařilo najít místo, kde jsme zanechali své batohy, bylo něco po poledni. Vytáhli jsme batohy ze skuliny a začali zas přebalovat. Také jsme pojedli nějaké sladkosti, ať doplníme spálené kalorie. Zapálily jsme si a začali plánovat, co budeme dělat dál. Měli jsme dvě možnosti. První byla, že zůstaneme spát na místě, kde jsme spali dnes a zítra se pokusíme vylézt na nějaký vrchol v okolí. Druhá varianta byla, že ještě dnes sejdeme k autu a přejedeme někam pod Lomnický štít a zítra se ho pokusíme vylézt.
Nakonec vyhrála druhá varianta a my se vydali na cestu zpět k autu. Měli jsme výbornou náladu a tak nám cesta i přes naši únavu celkem rychle ubíhala. K autu jsme došli kolem páté hodiny. Měli jsme dost času, tak jsme si koupili pivo a dali jsme si langoš a kukuřici. Když jsme dojedli a dopili, naházeli jsme věci do auta a vyrazili k vesnici Tatranská Polianka. Tam jsme projeli vesnicí a kousek za ní jsme našli vhodné místo na spaní. Bylo to na louce s nádherným výhledem na náš zítřejší cíl Lomnický štít. Nedaleko byl březový hájek a tak jsme se rozhodli, že se půjdeme podívat, jestli tam nenajdeme nějaké hříbky. Úspěch se dostavil hned, jak jsme tam vešli. Dan hned našel několik hub a bylo jich tolik, že už nemělo cenu dál sbírat, protože bychom s nimi neměli co dělat. Když jsme došli k autu, rozdělali jsme bivaky a začali vařit. Udělali jsme polévku, do které jsme přidali nasbírané houby. Potom jsme si uvařili ještě čaj. Bivaky jsme měli postaveny tak, že jsme všichni měli krásný výhled na Lomničák. Zalezli jsme do bivaku a sledovali hory. Večer se krásně vyjasnilo, tak jsme pak dlouho do noci sledovaly hvězdy.

3. den: Pondělí 9. 8. 2004

Ráno mě vzbudil budík v 5,20. Všichni ještě spali a mně se také nechtělo vstávat, tak jsem budík vypnul a spal dál. Vstali jsme až kolem sedmé hodiny. Hned potom co jsem se vyhrabal ze spacáku, jsem se dal do vaření ovesných vloček a čaje. Než jsem navařil, tak jsme se sbalili. Potom jsme se najedli, sedli do auta a vydali se na cestu do Tatranské Lomnice. Tam jsme našli parkoviště, kde jsme nechali auto, vzali si jen malé batohy a vydali se k lanovce, kterou jsme si chtěli zkrátit kousek cesty lesem.
Když jsme se konečně zorientovali v tabulce s cenami lanovky, zjistili jsme, že cesta lanovkou ke Skalnatému Plesu nás bude stát každého 240 slovenských korun. Neměli jsme už tolik peněz, tak jsme proměnili ve zdejší směnárně. Koupili jsme lístky, nasedli do kabinky a začali stoupat ke Skalnatému plesu. V kabince byl sice zákaz kouření, ale my jsme s Danem usoudili, že za tu cenu bychom si tam zapálit mohli. Zapálili jsme si a sledovali okolí lanovky. Vyhlídli jsme si cestu, kterou bychom si mohli zkrátit cestu zpět. Když jsme dorazili ke skalnatému plesu, byly jsme zděšení. Bylo tady strašně moc lidí. Když jsme si ještě skočili na záchod, dorazilo nás, že za něho chtějí ještě deset korun. Co nejrychleji jsme chtěli odtamtud zmizet. Podlezli jsme plot s cedulkou zákaz vstupu, a prodírali se zarostlou, bývalou stezkou směrem do Lomnického sedla. Když skončila kosodřevina, napojili jsme se na sjezdovku a traverzovali jsme pod lanovkou až do sedla. Tam, jsme opět narazili na spoustu lidí, tak jsme byli rádi, když jsme se vydali po zakázané cestě, kde už zas nikdo nebyl.
Vydali jsme se sutí směrem k hřebeni, který vedl na Lomnický štít. Po nějaké chvíli jsme potkaly jednoho chlapa se ženou. Usoudili jsme, že to bude asi horský vůdce. Slušně jsme ho pozdravili a on po nás vyjel, kam jsme se prý vydali. Tak jsme mu řekli. Že jdeme na Lomnický Štít a že máme průkazky ČHS. On začal kecat blbosti, že tam můžeme, jen když jdeme lozit. Tak jsme mu řekli, že jdeme lozit, že máme vybavení, mu se pořád něco nelíbilo, ale nakonec nás nechal na pokoji a tak jsme pokračovali v cestě. Trochu nám zkazil náladu, ale to z nás vyprchalo, hned jak jsme dolezli na hřeben. Tam bylo nádherně. Nahoře se to trochu mračilo, ale ani to nás neodradilo od pokračování. Cesta po hřebeni byla trochu složitější. Chvílemi tam bylo i jednoduché lození. Kousek tam byl zajištěn řetězy. Po levé straně byl půlkilometrový kolmý spád dolů a na druhé prudké suťoviště. Pořád jsme postupovali po hřebeni a terén začínal být pořád těžší. Petra začala mít strach, tak jsme zastavili, napili se a přemýšleli, co budeme dělat. Cíl byl na dohled, asi sto výškových metrů. Petra na tom nebyla nejlíp. Šel jsem se podívat kousek dál a zjistil jsem, že je tam čím dál horší terén. Petra chtěla, že tam zůstane a mi s Danem, že máme jít dál. Jenomže byla zima a mi jsme ji tam nechtěli nechat samotnou, tak jsme se rozhodli, že se vrátíme a necháme to najindy. Tak jsme vyrazili na cestu zpět. Šli jsme trochu jinou cestou, byla pro sestup pohodlnější. Dorazili jsme až ke stanici lanovky u Skalnatého Plesa. Tam začalo pršet, tak jsme se na chvíli schovali. Déšť za chvíli ustal, tak jsme vyrazili po zelené turistické značce ke stanici Start. Tam jsme sešli ze značky a vydali se pod lanovkou do Tatranské Lomnice, kde jsme si ještě dali pivo a vydali se k autu.
Naskládali jsme věci do auta a vydali se na 320 kilometrů dlouhou cestu domů. Když jsme přejeli hranice, tak jsme se ještě stavili v motorestu na jídlo. Najedli jsme se a pokračovali v cestě domů. Do Olomouce jsme dojeli asi v deset hodin. Ještě jsme si skočili do Ambry na pivo a tím jsme šťastně ukončili náš výlet do Tater.