Dachstein 12. - 15.11.2004:

Úvod:

Když jsme se minule vrátili z Alp, byli jsme plni krásných zážitků. Hory jsou nádherné místo, s krásnou přírodou, ale také s mnoha nástrahami. Čím jsou hory vyšší, tím tam číhá větší nebezpečí. Ale každý, kdo rád chodí po horách, se snaží dostat čím dál tím výš. Někdo se tam dostane, někdo to vzdá a jsou i případy, že tam nechá to nejcennější co má, život. V horách číhá nebezpečí na každém kroku. Je tam strašně proměnlivé počasí, trhliny, příkré skály a srázy a do toho všeho hraje velkou roli únava. Každý kdo chodí do vysokých hor, si musí uvědomit, na co má a na co už ne. Musí usoudit, kdy může jít dál a kdy se má raději vrátit.
Když jsem byl mladší, tak jsem byl také, jak urvaný z řetězu a zajímaly mě jen vrcholy. Neměl jsem strach z ničeho a nedbal jsem na nebezpečí. Postupem času, jsem se však už naučil, včas sklopit krovky a vrátit se, i když nedosáhnu svého vysněného vrcholu. Zjistil jsem že na horách nejsou jen vrcholy, které musíme vylézt. Vrcholy tu budou čekat i dál, jen my musíme být zdraví, abychom na ně mohli lézt i nadále.
Když jsme plánovali tuto expedici, byla už zima a museli jsme počítat s tím, že tam nebude zrovna nejpříjemněji. Jako cíl jsme si zvolili nejbližší třítisícovou Dachstein 2996 m.n.m. Dohodli jsme se na podrobnostech, zařídili si volno a ve čtvrtek v noci jsme mohli vyrazit na cestu. Náš team jsme tvořili tři, stejně jako na poslední expedici. Byl jsem to já, Michal a Gabča. Čekal nás krásný zážitek a také nové zkušenosti.

1. den: pátek 12. 11. 2004

Z Olomouce jsme s Gabčou vyrazili ve čtvrtek asi o půl desáté. Naložili jsme věci do Mondea a vyrazili do Prostějova, kde jsme měli vyzvednout Michala. Když jsme k němu přijeli, tak se teprve balil. Šli jsme k němu do bytu a pomáhali mu sbalit věci. Asi kolem půl jedenácté, jsme konečně naložili poslední věci a vyrazili směr Rakousko. Hned za Prostějovem Michal zjistil, že nemá telefon, tak jsem to musel ještě otočit a vrátit se k němu. Potom jsme se konečně vydali na dlouhou cestu.
Jeli jsme přes Brno, Wien, pak směrem na Linz, před kterým jsme odbočili na sever. Dojeli jsme až do městečka kousek od našeho výchozího bodu. Tam jsme dorazili asi o půl šesté, tak jsme našli místo na zaparkování a na chvíli se vyspali. Vzbudili jsme se asi okolo sedmé hodiny. Nastartoval jsem a projížděli jsme městečko. Našel jsem obchod, kde by mohli prodávat mapy, tak jsem tam zašel. Po náročné domluvě s prodavačkou, mě konečně zavedla k regálu s mapami. Tam jsem vybral mapu s oblastí Dachsteinu s měřítkem 1:25000. Na pokladně jsem zaplatil devět euro a mohli jsme pokračovat v cestě. Pokračovali jsme podle mapy na místo, kde jsme mohli nechat auto a vyrazit na cestu pěšky.
Zaparkovali jsme na parkovišti u jezera Gosausee. Byli jsme tam jen my. Přezuli jsme se, nachystali jsme si věci a vyrazili. Byl krásný slunečný den a bylo pár stupňů nad nulou. Šli jsme kolem jezera. Zatím jsme šli převážně po rovině a tak se šlo, i s našimi těžkými batohy celkem dobře. Asi po dvou kilometrech jsme se dostali na druhou stranu jezera. Tam jsme si udělali krátkou přestávku. Posilnili jsme se teplým čajem a každý si dal nějakou sladkost na doplnění energie. Potom jsme nasadili batohy na záda a pokračovali v cestě. Cesta začínala přecházet v nepříjemné stoupání a my jsme se plahočili s batohy do kopce. Za chvíli jsme se rozešli a chytli optimální tempo. Pořád jsme stoupali a cesta byla stále více do kopce. Asi po hodině cesty jsme se ještě zastavili a na chvíli si odpočinuli. Potom jsme došli k dalšímu jezírku. Bylo to jezero Hinterer Gosausse. Tam jsme ztratili cestu, a jelikož jsme si mysleli, že jsme u jiného jezírka, nadávali jsme na mapu a vydali se odhadem, že na cestu zas narazíme. Začali jsme stoupat lesem, do prudkého svahu, po kolena ve sněhu. Museli jsme obcházet různé překážky a pohyb v tomto terénu byl náročný. Šli jsme směrem ke skále nad námi a pořád doufali, že zas narazíme na cestu. Když jsme došli až pod skálu a na cestu nenarazili, usoudili jsme, že bude něco špatně. Vyndal jsem GPSku a podle souřadnic určil naši polohu. Konečně jsme zjistili, kde jsme a zjistili, kde asi povede ta správná cesta. Dali jsme si trochu čaje a vyrazili kolem skal směrem, kde jsme předpokládali cestu. Byla tam vyšlapaná cesta od kamzíků, tak se nám šlo o něco lépe. Pořád jsme kopírovali skálu, až jsme konečně našli lidské stopy a také značku. Konečně jsme byli zase na té správné cestě. Byly asi tři hodiny. Bylo už docela pozdě. Rozmýšleli jsme se, jestli nemáme sejít zpět k jezeru a pokračovat až zítra. Rozhodli jsme se, že budeme pokračovat a když to bude potřeba, tak půjdeme s čelovkami. Teď jsme šli serpentinami do prudkého svahu. Byly tu prošlapané stopy, což nám dost usnadňovalo náš postup. Po chvíli jsme potkali dva myslivce, kteří táhli uloveného kamzíka. Gabča se jich ptala, jak je to daleko do našeho cíle, kterým byla chata Adamek ve výšce 2196 m.n.m. Říkali, že to je asi tři hodiny cesty. Rozloučili jsme se a pokračovali dál v cestě. Za chvíli skončila prošlapaná cesta a tak jsem se ujal prošlapávání já.
Když jsme konečně vystoupali do prudkého svahu, začalo se už stmívat. Nasadili jsme si čelovky a pokračovali méně prudkým terénem. Sice byl méně prudký, ale bylo tu už více sněhu a prošlapávání stopy bylo stále těžší. Bylo tu místy až po pás sněhu a také jsme měli problém s orientací. U každé značky jsme museli zastavovat a hledat další. Tak jsme postupovali dlouho a naše tempo bylo čím dál pomalejší. Já jsem šel pořád v čele, snažil se hledat co nejpohodlnější cestu a prošlapával stopu. Ubývaly nám síly a začínaly se nám plést nohy. Vždy po pár krocích jsme museli zastavovat a nabírat síly. Chtěli jsme dojít až k chatě, tak jsme pořád pokračovali pomalým tempem za svitu čelovek.
Když bylo asi sedm hodin večer, byli jsme vyčerpaní a usoudili, že už nemá cenu pokračovat. Sundali jsme si batohy a vydali se každý jiným směrem hledat nejvhodnější místo pro stan. Asi o sto metrů výše jsem našel vhodné místo. Vrátil jsem se k batohům, nasadili jsme si je na záda a šli na ono místo. Tam jsme vyšlapali místo pro stan a začali ho stavět. Pod sněhem byla skála a nešli tam zarazit kolíky, tak Gabča vyrazila sbírat kameny, abychom je mohli zatížit. Když jsme postavili stan a dali si dovnitř karimatky a spacáky, začali jsme si vařit jídlo a čaj. Byla nám strašná zima. Všichni jsme byli unaveni. Nikdo nemluvil a věnoval se jen svému vaření. Teplé jídlo nám dodalo trochu energie a zvedla se nám nálada. Zabalili jsme batohy do nepromokavých obalů, nechali je venku a po jednom se začali soukat do stanu. Náš stan je dělaný jen pro dva lidi, tak je tam ve třech trochu těsno. Když jsme se každý nasoukali do svého spacáku, bylo nám tepleji a trochu jsme ožili. Snažili jsme se napsat nějaké SMSky, ale díky špatnému signálu jsme měli problém s jejich odesláním. Asi po půl hodině se nám to konečně povedlo a mě přišla z domů předpověď počasí z internetu. Zítra mělo sněžit, foukat vítr asi třicet kilometrů za hodinu a mělo být mínus šest stupňů. Dlouho jsme si ještě povídali a potom jsme se každý oddali hojivému spánku.
Dnes jsme ušli asi osm a půl kilometrů náročným terénem a překonali jsme převýšení tisíc metrů.

2. den: sobota 13. 11. 2004

Ráno jsme si trochu pospali, jelikož jsme věděli, že jsme kousek od chaty a tam jsme chtěli strávit další noc. Vstal jsem asi v jedenáct hodin. Ostatním se ještě vstávat nechtělo, ale mě už to ve stanu nebavilo, tak jsem vylezl a zapálil si. Když jsem dokouřil, začali se ze stanu soukat i Gabča s Michalem. Byla docela zima, proto jsme se snažili zahřát pohybem. Když jsme se zahřáli na rozumnou teplotu, začali jsme balit stan a věci. Domluvili jsme se, že nebudeme teď vařit, že u chaty najdeme nějaké závětří a uvaříme až tam. Asi kolem dvanácté hodiny jsme byli připraveni pokračovat v cestě k chatě.
Nasadil jsem si batoh a začal jsem zas prošlapávat stopu. Přes noc napadlo trochu sněhu, a proto prošlapávání bylo obtížnější než včera. V noci jsem se však pěkně vyspal a měl jsem plno energie, takže mě to nedělalo velké potíže. Počasí nám moc nepřálo. Byla hustá mlha, sněžilo a nemilosrdný vítr nám hnal krystalky ledu do obličeje. Po pár minutách jsme došli k jednomu rozcestí, od kterého to bylo k chatě už jen osmset metrů. Šli jsme asi ještě hodinu, než jsme konečně zahlédli chatu. Byli jsme rádi, že jsme to včera vzdali, protože bychom to stoprocentně nedošli. Schovali jsme se za chatu do závětří a sundali si konečně batohy. Šli jsme si obhlédnout chatu a Gabča zjistila, že chata je otevřená. Vzal jsem si čelovku a šel se podívat dovnitř. Zjistili jsme, že tu nechávají otevřený jeden přezimovací pokoj, na přečkání noci. Samozřejmě jsme toho hned využili, vzali si batohy a nastěhovali se do nalezené místnosti. Mají to tam pěkně zařízené. Lidé tam nechávají i nějaké jídlo, také náhradní bombu na vařič a je tu kniha, do které se zapisuje, kdo tu byl a kam odtud odešel. V relativním teple jsme si v klidu uvařili. Bylo tu asi kolem pěti stupňů a to bylo proti asi mínus šesti, co bylo venku docela příjemné. Když jsme se tam trochu zabydleli a pojedli, začali jsme si balit věci na jeden den. Chtěli jsme ještě dnes vyrazit a trochu prozkoumat přístup na Dachstein. Také jsme si chtěli procvičit dovednosti nutné k překonávání ledovce. Vzali jsme sebou některé věci, co by se nám mohly hodit, jako je čelovka, lékárnička, náhradní rukavice a další potřebné vybavení. Oblékl jsem si skoro všechno svoje oblečení. Venku se počasí zhoršovalo a byla čím dál větší zima. Když jsme se připravili, připevnili si mačky a navázali se na lano, mohli jsme vyrazit.
Šel jsem zase první a prošlapával stopu. Hned u chaty jsem zapadl po prsa do sněhu a dalo mě hodně práce, se z toho vyhrabat. Potom jsme pokračovali dál v cestě. Viditelnost byla tak na dvacet metrů a dělalo nám velké potíže hledat cestu. Také jsme šli strašně pomalu, protože jsme co chvíli zapadali do sněhu. Asi po půl hodině jsme se rozhodli, že dál už nepůjdeme. Bylo už docela pozdě, tak jsme se otočili a šli zpět na chatu. Na chatu jsme došli akorát, když se začalo stmívat.
V chatě jsme se trochu zahřáli a začali jsme si vařit večeři. Uvařil jsem si dvoje instantní nudle s hráškovou polévkou a přidal jsem tam celenstýnské nudle. Když jsem se najedl, uvařil jsem si ještě čaj na ráno. Potom jsme neměli co dělat, zalezli jsme do spacáku a dlouho do noci se bavili. Domluvili jsme se, že zítra vyrazíme směrem na Dachstein a pokud nám bude přát počasí, tak na něho vylezeme. Doufal jsem, že se počasí umoudří, ale předpověď mi dávala najevo, že se asi na vrchol nedostaneme. Dal bych teď cokoli, jen ať se ráno probudíme a je jasno a bezvětří. Ale bohužel počasí se nedá poručit. Ještě dlouho do noci jsem poslouchal, jak venku kvílí vítr a pak jsem se konečně oddal bezesnému spánku.


3. den: neděle 14. 11. 2004

Ráno jsem se probral asi až kolem deváté. Hned jsem slyšel, jak venku fouká vítr. Ostatní jako vždy ještě spali a nechtěli vstávat, tak jsem je nechal, vzal si cigaretu a šel se podívat, jak to vypadá venku s počasím. Vylezl jsem ven a hned jsem věděl, že vrchol je pro tuto výpravu ztracený. Ale i tak jsem se rozhodl, že se o to alespoň pokusíme, nebo alespoň dojdeme na ledovec, který je pod vrcholem. V klidu jsem si dokouřil cigaretu a vrátil jsem se do pokoje. Když jsem se vrátil, začali se, Gabča s Michalem probouzet. Řekl jsem jim, jak to vypadá s počasím. Domluvili jsme se, že si uvaříme a vyrazíme na cestu. Na snídani jsem si udělal ovesné vločky, do kterých jsem přidal ještě rozinky a drcený kokos. Po snídani jsem si ještě uvařil čaj a začal si chystat věci na cestu. Byla ještě větší zima než včera a také foukal silnější vítr. Vzal jsem si dvoje ponožky a nasadil si přes boty návleky. Potom jsem si oblékl ještě čelenku, přes kterou jsem si přetáhl kuklu. Také jsem si vzal brýle proti sněhu. Je to nepříjemné, když vám vítr žene ostré úlomky sněhu do očí. Vzali jsme sebou mačky, cepíny a lano a mohli jsme vyrazit na cestu.
Vyrazili jsme od chaty stejným směrem jako včera. Já jsem šel zase v čele a prošlapával stopu. Od včerejška napadlo tak dvacet centimetrů nového sněhu. První úsek už jsme znali, tak jsem věděl, kudy máme jít, a vyhýbal jsem se místům, kde bylo hodně sněhu. Za chvíli jsme však už byli na konci včerejší cesty a museli jsme zase hledat značky. Viditelnost byla pořád tak na dvacet metrů, takže nám to dělalo celkem problém. Ukládal jsem trasu do GPSky, kdybychom se ztratili, tak ať se podle ní můžeme vrátit. Pořád jsem šel a co chvíli zapadal do hlubokého sněhu. Vždy mě dalo hodně práce se z toho vyhrabat. Jednou jsem šel a najednou jsem se ocitl asi
o pět metrů níž po krk v prachovém sněhu. Napřed jsem nevěděl, co se se mnou stalo, ale když jsem se vyhrabal ze sněhu a ohlédl se, bylo mě to jasné. Sjel jsem po hladké skoro kolmé skále. Michal s Gabčou sjeli za mnou a pokračovali jsme v cestě. Šli jsme podle postavených mužiků a sem tam jsme zahlédli dokonce značku. Později jsme značku už neviděli a šli jen tak odhadem. Snažil jsem si zapamatovat okolní skály a vše co by nám v případě nouze pomohlo s orientací. Když už jsme nevěděli, kudy máme jít dál, vytáhl jsem GPSku a snažil se určit, kde se nacházíme. Určil jsem souřadnice a zjistil jsem naši polohu. Srovnal jsem to s mapou a rozhodli jsme se, že to už dnes obrátíme, protože nestihneme dojít ani na ledovec a v tomto počasí by nebylo rozumné chodit po tmě, jen s čelovkami.
Vydali jsme se odhadem směrem zpět a po chvíli jsme narazili na naše stopy, po kterých jsme došli až nad chatu. Tam jsme našli vhodné místo, kde bychom si mohli vyzkoušet brždění pádu cepínem. Sundali jsme si batohy, vzali cepín a zkoušeli ubrzdit různé pády. Když jsme tam blbli asi půl hodiny, rozhodli jsme se, že půjdeme k chatě. Byla tam zídka vysoká asi pět metrů a chtěl jsem tam naučit Michala s Gabčou prusikování a také nacvičit vyprošťování z trhliny. Došli jsme k chatě, vytáhli jsme lano a přivázal jsem ho za zábradlí u chaty. Napřed jsem učil Michala a Gabču různé způsoby slaňování. Potom jsem jim ukázal, jak mají prusíkovat pomocí jednoho a potom i dvou prusiků. Když si to vyzkoušeli, byla nám už docela zima, tak jsme se šli schovat do chaty. Byla nám zima, tak jsme zalezli do spacáků a snažili se trochu zahřát. Michal s Gabčou po chvíli usnuli. Já jsem si vzal mapu, bloček a propisku a dělal si nějaké poznámky. Asi po hodině se Michal vzbudil a začali jsme si vařit večerní jídlo a čaj. Byla nám pořád zima, tak jsem našel pár polínek a na chvíli zatopil v krbu. Měli jsme strašně málo dřeva, ale o pár stupňů se nám podařilo pokoj vyhřát. Teplo vzbudilo i Gabču. Uvařila si a začal jsem je učit nějaké uzly, které by se jim mohly v horách hodit. Potom jsme dělali blbosti a povídali si asi do jedné do rána. Domluvili jsme se, že zítra budeme vstávat v osm, abychom mohli brzo vyrazit. Čekali jsme, že nás čeká dlouhá a namáhavá cesta.

4. den: pondělí 15. 11. 2004

Měl jsem nastaveného budíka na osm hodin. Probudil jsem však už o půl hodiny dřív a už se mě nechtělo spát. Tak jsem jen polehával a čekal, až mě bude zvonit budík. Když konečně zazvonil, snažil jsem se
vzbudit Gabču s Michalem. Michal se ani neprobudil a Gabča mě zdrbala, co ji budím, tak jsem je nechal a začal si vařit jídlo. Když jsem dojedl a začal si vařit čaj, začali konečně Michal s Gabčou také vstávat. Když jsem dovařil čaj a nalil ho do termosky, začal jsem si chystat věci na odchod. Všechno jsem začal balit do batohu. Z venku jsem na batoh ještě připevnil kapsy s mačkami a s termoskou. Potom jsem na batoh přivázal cepín a měl jsem věci připravené na cestu. Ostatní teprve vařili, tak jsem šel ven a udělal několik fotek. Poprvé za celou dobu, byla venku pěkná viditelnost a já se mohl pokochat krásou okolních hor. Byl to nádherný pohled na zasněžené vrcholky kolem nás. V tu chvíli mě bylo moc líto, že už musíme pryč. Bylo to tam nádherné. Nejraději bych tam zůstal déle, ale to bohužel nešlo. Když jsem se vrátil do chaty, začali už Michal s Gabčou také balit. Ubalil jsem si pár cigaret na cestu a dal jsem si je do tabatěrky. Potom jsem začal uklízet chatu. Poskládal jsem deky, trochu jsem tam zametl a porovnal tam věci. Když jsem skončil, byli už i ostatní připraveni na cestu. Vynesli jsme si věci, zavřeli jsme chatu a prožívali poslední chvíle na tomto místě. Dělali jsme společné fotky před chatou a nikomu se nechtělo, toto nádherné místo opouštět. Tento čas odchodu je strašně rozporuplný. Na jednu stranu se vždy těším, že to budu mít všechno za sebou a na druhou stranu se mě z tohoto místa vůbec nechce. Těším se, až sednu do teplého auta, dojedu domů, dám si teplou sprchu a pořádné jídlo. Ale na druhou stranu zas vím, že bude trvat dlouho, než se na podobná místa vrátím a že už zítra mě to bude chybět. Mám hory a přírodu strašně rád. Cítím tu takovou zvláštní volnost. Je to tvrdá práce, ale můžu jít, kam chci a kdy chci, nikdo mě do ničeho nenutí. Nemusím myslet na práci a na povinnosti všedních dnů. Kdybych nemusel chodit do práce a vydělávat peníze, asi bych byl na horách pořád. V horách si dokazuji, že žiji. Že žiji pro něco a ne abych jen přežil dnešní krutý svět bez lásky a porozumění. Nepotkáte tam sobecké lidi, co by vás hned odsuzovali. Všichni jsou přátelé a nemusíte jim ani rozumět, abyste to poznali. To se mi ve městě nestává. A kdyby šlo do tuhého, tak by tam pro vás většina nasadila život, jen aby vám pomohla. Někdy bych tu byl nejraději sám, ale jsem rád, že tu mám kolem sebe lidi, kterým můžu věřit a pro které mohu já něco udělat. Nedovedu si představit život bez tohoto útočiště.
Když jsme se dofotili a rozloučili se s chatou, nasadili jsme si batohy a vyrazili na cestu. Šel jsem v čele a snažil se ostatním prošlapat co nejlepší stopu. Napadlo hodně sněhu a často jsem se musel brodit po pás ve sněhu. Šli jsme ale mírně z kopce, tak mě to ani moc nevadilo. Větší problém byl, že nebyly vůbec vidět značky. Musel jsem odhadovat, kudy asi vede cesta a jen sem tam jsme zahlídli nějakou značku, abychom se přesvědčili, že jdeme dobře. Někdy jsem cestu ztratil a zapadal hluboko do sněhu. Jednou jsem zapadl mezi kameny a zlomil si teleskopickou holi. Taky jsem si tam trochu vyvrtl kotník, protože se mě zapříčil mezi kameny, ale to jsem po chvíli rozchodil. S jednou holí se postupovalo dost obtížně, tak po chvíli převzal vedení Michal a prošlapával stopu on. Šli jsme teď serpentinami prudkým srázem. Byla tam lepší orientace a také daleko méně sněhu, tak se nám postupovalo lépe. Po cestě srázem jsme potkali stáda kamzíků. Obdivovali jsme, jak se ladně pohybují po příkrých srázech.
Asi kolem druhé hodiny jsme se dostali na snadnější cestu u jezera Hinterer Gosausee. Tam už jsme šli převážně po rovině a lehčím terénem, tak jsem se zas ujal vedení a začal prošlapávat stopu. I přes protesty Gabči a Michala, jsem nasadil trochu rychlejší tempo. Chtěl jsem dojít k autu za světla. Šli jsme po cestě a rychle se přibližovali k parkovišti, na kterém jsme zanechali auto. Asi kolem čtvrté hodiny odpolední jsme dorazili k autu. Konečně jsme sundali těžké batohy ze zad. Přezuli jsme se do pohodlnějších bot a začali se chystat na odjezd. Ometl jsem auto od sněhu, naskládali jsme tam batohy a mohli jsme vyrazit. Rozloučil jsem se posledním pohledem na majestátně vyhlížející zasněžené velikány, nasedl do auta a vyrazili jsme na dalekou cestu k domovu.
Cesta nám celkem utíkala. Ani jsem nebyl moc unavený. Za hranicemi jsme si dali jídlo a kolem jedenácté hodiny, jsme už vysazovali Michala v Prostějově a pokračovali dál na Olomouc. Po cestě nás ještě zdržela policejní hlídka. Když jsme dojeli do Olomouce, vysadil jsem Gabču před jejím domem a vydal se hledat místo na zaparkování, což u nás bývá v nočních hodinách docela problém. Asi po čtvrt hodině objíždění domu, jsem konečně našel jedno místo asi pět set metrů od baráku. Zaparkoval jsem, vzal si věci a šel jsem domů. Tím pro nás skončil náš nádherný výlet.
I když se nám nepodařilo vylézt až na vrchol, byl jsem plný dojmů a krásných zážitků. Pevně věřím tomu, že se sem brzy vrátím a na vrchol hory Dachstein mě bude umožněno vystoupat.